Jiří Kout

Jiří Kout započal svou uměleckou dráhu v divadle J.K. Tyla v Plzni, kde měl příležitost nastudovat řadu prací  z českého a světového repertoáru.

V důsledku jeho osobního nesouhlasu s politickými událostmi v Československu v roce 1968 byl Jiří Kout propuštěn z divadla a jeho slibně se rozvíjející dráha dirigenta pozastavena. Jeho návrat na divadelní scénu v roce 1973 je spojen s představením Dvořákovy Rusalky v Národním divadle, které řídil shodou okolností jako náhradník a  následně byl angažován na plný úvazek. V Národním divadle setrval do roku 1978 a úspěšně řídil následující představení: Verdiho Rigoletto a Macbeth, Čajkovského balet Šípková Růženka, Bohuslava Martinů Komenie na mostě a Straussovu operu Ariadne auf Naxos.

Příležitost k navázání spolupráce se zahraničím se naskytla na Pražském jaru 1975, kde dirigoval Smetanovo Tajemství. Představení navštívil i ředitel operního domu v Düsseldorfu a v zápětí přišlo pozvání z tehdejšího západního Německa. Po absolvování několika hostování Kout  přijal nabídku z Düsseldorfu na stálé působení v souboru. V Německé opeře na Rýnu zůstal sedm sezón během kterých se velmi rychle přizpůsobil náročným, profesionálním a konkurenčním podmínkám západu.
Česká hudba vždy zaujímala významnou úlohu v jeho repertoáru (Janáčkova Její pastorkyňa v Covent Garden 1992 a Káťa Kabanová v Paříži a v Los Angeles), v Německu se mu také otevřel svět skladatelů, především Richarda Strausse a Richarda Wagnera.

Zatímco byl ve své rodné vlasti jako emigrant vymazán, v Evropě získával stále většího uznání.     V roce 1985 přijal nabídku na místo ředitele v Saarbrückenu, kde kromě operních představeních řídil symfonické koncerty. Měl příležitost hostovat ve většině významných operních domech v Evropě i v zámoří.

Od 1. září 1990 nastoupil jako první dirigent jedné z nejprestižnějších evropských scén - Německé opery v Berlíně a zároveň do roku 1999 zastával vedoucí pozici v Lipské opeře. V obou funkcích setrval až do konce devadesátých let.

Pan dirigent Jiří Kout se poprvé představil pražskému publiku od svého odchodu do exilu v červnu roku 1995 v Národním divadle s koncertním provedením Straussovy opery Elekra. Funkci šéfa opery Národního divadla odmítl, ale ve spolupráci s první scénou pokračoval. Následovaly další úspěšné projekty v Národním divadle - Straussův Růžový kavalír v roce 1997 a Wagnerova opera Tristan a Isolda roku 2000, která se vrátila na divadelní scénu po 75-ti letech. Kout povznesl hodnotu Národního divadla, a to nejen vlastním výkonem, ale i některými zpěváky, které do svých inscenací přivedl ze zahraničí.

Od roku 1998 působí ve švýcarském Symfonickém orchestru v St. Gallen, kde se také usídlil           s rodinou. Mezi nejvýznamnější události období 2000-2003 můžeme uvést koncertní turné s NHK  Symfonickým orchestrem Tokio dirigování zahajovací koncert České filharmonie (Janáček – Sinfonietta, Dvořák- Piano Concerto v g dur). V následující sezóně 2003/2004 připravil scénické představení Verdiho Requiem pro Národní divadlo v Praze a Její pastorkyně (režie D. Pounteny) pro Bilbao ve Španělsku. Kout měl příležitost zahajovat Pražské jaro dne 12. května 2004 Smetanovou symfonickou básní Má Vlast.  11. září 2005 připravil pro pražské Národní divadlo obnovenou premiéru Janáčkovy Její pastorkyně.

Koutova spolupráce se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy, která přetrvává několik posledních sezón, vedla k uzavření smlouvy na post šéfdirigenta pro sezónu 2006/2007.